Etáž porostní je jedním ze tří znaků vertikální porostní výstavby a znamená uspořádání stromů do jednoho nebo více dílčích souborů, které mají výrazný vzájemný výškový odstup. V mírném pásu může mít les až čtyři, v tropickém lese i šest etáží, které překrývají nebo prostupují porostní vrstvy. Etážovitost je způsobena buď nestejnověkostí nebo rozdílnou růstovou dynamikou dřevin ve smíšeném porostu nebo rozdílným původem etáží (sdružený les).
Patro porostní - soubor rostlin v lesním porostu, které dosahují stejného nebo podobného výškového vzrůstu. Patro porostní tedy vymezuje výšku nad zemí, ve které je soustředěna hlavní biomasa asimilačních orgánů rostlin, popřípadě pod zemí, kde se rozlišuje hloubka uložení jednotlivých kořenových systémů. Podle toho se nadzemní část lesního porostu dělí na: stromové patro (rostliny vyšší než 3 m nad zemí), keřové patro (rostliny o výšce 1 až 3 m), bylinné patro (rostliny o výšce do 1 m) a přízemní (mechové a lišejníkové) patro. V půdním prostoru rozlišujeme: svrchní kořenové patro (kořeny v hloubce 0 až 20 cm pod půdním povrchem), střední kořenové patro (v hloubce 20 až 100 cm ) a spodní kořenové patro (v hloubce větší než 100 cm). Va
Vrstva porostní - výškově výrazně rozlišitelná část porostního patra na dvě a více úrovní (podpater). Vytvoření vrstvy porostní je výsledkem dlouhodobého procesu přízpůsobování a konkurenčního vylučování stromů v daných podmínkách prostředí vertikálního gradientu, tj. v nadúrovni, úrovni, podúrovni apod. Stromy mohou zejména v mladším věku své postavení v porostu měnit, a to nejen směrem k podúrovni, ale i nadúrovni. Právě proto je vlastní provádění probírek často spjato s klasifikací stromů, která je prostředkem k navržení stromů k pěstebnímu zásahu. Va
Prostor korunový - porostní prostor vyplněný korunami stromů mezi porostní úrovní a spodní korunovou úrovní, tj. pomyslnou plochou proloženou nejspodnějšími ještě živými přesleny větví.
Podrost - v pěstebním smyslu přízemní dřevinné patro - stromové nebo keřové, jež roste pod horním stromovým patrem.
Úroveň porostu - pomyslná rovnoběžně s terénem probíhající plocha spojující vrcholy stromů. Na úrovni porostu se odehrává výměna energie mezi volným prostorem a vlastním porostem.
Hustota porostu je definována počtem stromů na jednotku plochy (N.ha-1). Vývojové a růstové procesy a hodnota dendrometrických ukazatelů jsou rozdílné u porostu přehoustlého, optimálně hustého a řídkého.
Plocha cloněná - porostní plocha zmenšená o plochu nekrytou horizontální projekcí korunového patra. Cloněná plocha jednoho stromu se počítá jako podíl cloněné plochy porostu připadající na jeden strom.
Plocha clonná - úhrnná plocha horizontálních projekcí všech korun. Tato plocha může být i několikrát větší než je plocha vlastního porostu. Rozdíl plochy clonné a plochy cloněné, velký v mládí, se s přibývajícím věkem zmenšuje.
Plocha úživná - podíl porostní plochy připadající na jeden strom. Rozdíl mezi plochou úživnou a plochu cloněnou stromem ukazuje na míru využití růstového prostoru. Plochu úživnou lze podstatně ovlivňovat pěstebními zásahy.
Okraj porostu, obvodová hranice lesního porostu k okolnímu lesnímu prostředí; je současně výrazným ekologickým rozhraním, významným znakem výstavby porostu a neopomenutelným předmětem pěstování, ochrany a hospodářské úpravy lesa.
Porostním okrajem strmě probíhá gradient klimatologických prvků z vnějšku do nitra porostu. V důsledku zvláštní konfigurace fyziologicko-ekologických faktorů (fenomén porostního okraje) jsou stromy na vlastním okrajovém rozhraní nebo v okrajovém pásu zvlášť silně vystaveny přirozenému stresu, a proto jsou oslabeny proti působení druhotných škodlivých faktorů.
Porostní okraj bývá stejnorodý (složen ze stejných dřevin) nebo různorodý (složený z jiných dřevin než vlastní porost), je utvářen příkře nebo stupňovitě, přímočaře nebo členitě. Může mít též podobu porostní stěny nebo porostního pláště.
Okraj porostu je významným prvkem statické stability porostu ohroženého bořivým větrem; zejména provozní systémy smrkového hospodářství se opírají o jejich cílevědomé zpevnění (seče zpevňovací, plášť porostní) v rámci vnější prostorové úpravy lesa. Též dynamika rozpadu smrkových komplexů působením imisí v podstatné míře závisí na hospodaření v porostních okrajích, na jejich co nejdelším udržení. Porostní okraj je zvlášť silně esteticky vnímán a je hlavním předmětem úprav parkových a rekreačních lesů. Účinné porostní okraje jsou budovány ze stromů odolných proti projevům okrajového fenoménu a jsou intenzívně vychovávány.
Stěna porostní - obnažený okraj porostu vzniklý po smýcení, nebo jiným (náhlým) zánikem jeho části. Stěna porostní vzniklá v mladých a středně starých porostech odlukou nebo rozlukou postupně vytvoří porostní plášť, vzniklá v porostech dospívajících a dospělých se již nezapláští. Na porostní stěně se nitro porostu náhle otevírá působení všech škodlivých činitelů. Bez vážného rizika rozvratu lesa je možné vytvářet porostní stěnu jen v odvráceném směru působení bořivých abiotických činitelů.
Plášť porostní - okraj lesního porostu tvořený stromy s korunami sahajícími nízko k zemi a chránícími tak porostní nitro před bořivými vlivy. Dokonalý plášť porostní, tj. sahající až k zemi, se vytvoří samovolným přirozeným postupem po dlouhé době, v obhospodařovaném lese se proto spokojíme s částečně zapláštěným porostním okrajem. Stabilita pláště porostního spočívá i v lepším zakořenění stromů.
Zapláštění porostního okraje - tendence k vytváření porostního pláště na okraji porostu a na porostní stěně. Pro zapláštění je třeba určité doby okrajového postavení, poměrně nejkratší před kulminací výškového přírůstu porostu. Zapláštění porostního okraje, podporované pěstebními sečemi, je významným prostředkem pro zpevnění porostů a zásadním předpokladem bezpečnosti provozních systémů smrkového hospodářství ohrožovaného bořivým větrem.
Žebro porostní - druh zpevňovacího lesního pásu vytvořený při obnově uvnitř porostu z dřevin odolných proti větru.