Biolley Henri (1858-1939) - jeden z nejvýznamnějších švýcarských lesníků, který se stal v celém lesnickém světě známým svou naukou o výběrném lese (viz). Po absolvování lesnického odboru curyšské polytechniky (1879) pracoval jako lesní hospodář pro oblast Couvet (1880-1917) a poté jako kantonální inspektor pro kanton Neuchâtel (1917-1927). Jeho nejznámější publikací je studie L'aménagement des forets par la méthode expérimentale et spécialement la méthode du contrôle (1920), která byla Weingartlem přeložena do češtiny pod názvem Hospodářské lesní zřízení na podkladě stálého průzkumu lesa, zvláště pak metoda kontrolní (1929). Jeho nauka vychází z představy, že jedině výběrný les může splnit požadavky na maximální a nepřetržitou produkci. Pro hospodářskou úpravu výběrného lesa pak koncipoval principy kontrolní metody. Po
Bohdanecký Josef (1846-1920) - syn Karla Bohdaneckého, lesmistra na Drhovelském panství, absolvent Vyšší lesnické školy v Bělé pod Bezdězem. Jeho celoživotním působištěm bylo Orlické panství (1866-1911), kde byl ve 37 letech jmenován lesmistrem. V letech 1888-1894 působil též na Lesnické škole v Písku jako odborný ředitel a vedoucí lesnické praxe žáků. Je znám jako autor silných probírek v čistých smrčinách. Usiloval o to, aby stromy rostly ve volném zápoji a do svých 25 let měly korunu až k zemi, do 35 let do 2/3 výšky a do té doby až do mýtního stáří do poloviny kmene. V první půli stáří porostu věnoval pozornost rozvoji mohutné asimilační plochy, zajištění velkého přírůstu a stability porostu a teprve v druhé půli utváření válcovitého kmene. Tato zásada vycházela ze zkušeností z oblastí, kde byly lesy v letech 1833-41 a 1868-72 postiženy větrnými a kůrovcovými kalamitami a pak obnoveny většinou síjí smrku a borovice. Pěstební metody Bohdaneckého byly známy i v zahraničí, zejména v Německu a Rakousku. V Německu byly označeny jako hospodářství rychlého přírůstu (Schnellwuchsbetrieb). Podrobnější popis Bohdaneckého metod najdeme ve většině starších učebnic pěstování lesů. Pr
Flury Philip (1861-1941) - významný švýcarský výzkumný pracovník, který po absolvování vysoké školy (1885) a krátké provozní praxi pracoval od r. 1888 ve švýcarském lesnickém výzkumném ústavu plných 46 let. Založil více než 100 trvalých pokusných ploch, sloužících k dlouhodobým šetřením o produkci lesa, zejména o vlivu probírek a výběrného způsobu hospodaření. Sestavil švýcarské růstové tabulky pro smrk a buk, sortimentační tabulky (stromové) pro smrk, jedli a buk, zpracoval taxační zásady hospodářské úpravy lesů a navrhl vzorcovou metodu pro výpočet etátu. Významné jsou dále jeho práce o výběrných lesích: Über den Aufbau des Plenterwaldes (1929) a Untersuchungen über die Wachstumsverhältnisse des Plenterwaldes (1933). Je také autorem přesné průměrky pro výzkumné účely a výškoměru. Po
Gayer Karel J. (1822-1907) - samouk, který ze studia architektury přešel do státní lesnické služby. Pracoval jako nadlesní a v r. 1855 byl povolán jako profesor lesnictví na Ústřední lesnický ústav v Aschaffenburgu. Odtud přešel jako řádný profesor lesní produkce na univerzitu v Mnichově, kde byl současně vedoucím provozu univerzitního lesního závodu. Po odchodu do výslužby (1892) pracoval ještě až do své smrti ve výzkumném ústavu. Své bohaté praktické a pedagogické zkušenosti shrnul do dvou stěžejních děl: Těžba lesů (Die Forstbenutzung, 1863) a Pěstování lesů (Der Waldbau, 1880), která vyšla v mnoha vydáních i překladech. Největší zásluhy o rozvoj lesního hospodářství získal svým bojem proti monokulturám zdůvodněním předností smíšených porostů a rozpracováním teorie maloplošné (skupinové) obnovy lesů (Der gemischte Wald, seine Begründung und Pflege, insbesondere durch Horst- und Gruppenwirtschaft, 1886; Über den Femelschlagbetrieb und seine Ausgestaltung in Bayern, 1895). Po
Hartig Georg Ludwig (1764-1837) - německý lesník, který po absolvování univerzitního studia v Giessenu (1785) vstoupil do lesnických služeb. V lesnickém světě se stal známým svým pojetím výchovy a obnovy lesních porostů. Je považován za zakladatele bádenského maloplošného podrostního způsobu obnovy (Der badische Femelschlag). Ještě větší zásluhy si však získal svou prací na úseku hospodářské úpravy lesů jako jeden z tvůrců staťových soustav. Ve svém návodu k taxační a úpravnické práci (Anweisung zur Taxation der Forste oder zur Bestimmung des Holzertrages, 1808) zdůraznil zásadu trvalosti, vyrovnanosti a nepřetržitosti těžby dřeva. Zabýval se též problematikou bonitace lesních porostů a způsobem stanovení doby obmýtní. V roce 1811 se stal vrchním zemským lesmistrem pro Prusko a docentem lesnických nauk na univerzitě v Berlíně. V r. 1831 vydal encyklopedické dílo Die Forstwissenschaft nach ihrem ganzen Umfange in gedrängter Kürze. Ein Handbuch für Forstleute, Kameralisten und Waldbesitzer. Po
Heyer Karl Justus (1797-1856) - významný německý lesník, od r. 1835 profesor lesnictví na univerzitě v Giessenu. Byl všestranným odborníkem, který vynikl zejména na úseku pěstování lesů a hospodářské úpravy. Považuje se za zakladatele teorie normálního lesa, poněvadž ve své knize Die Waldertragsregelung (1841) podrobně popsal úplný obraz normálního lesa jako vzoru, ke kterému měl směřovat hospodářsky upravovaný skutečný les a který zajišťoval těžební trvalost a vyrovnanost. Stanovil známých pět podmínek normality lesa - normální počet a rozlohu věkových tříd, jejich normální prostorové uspořádání, normální přírůst (při plném zakmenění), normální zásobu a normální etát. Odvodil také vzorec pro stanovení normálního etátu: en = 2Zn/u, který vyjadřuje skutečnost, že za předpokladu normality lesa se etát rovná porostní zásobě, dělené polovinou doby obmýtní (později se stal tento vzorec známým jako vzorec Mantelův a ve Francii jako vzorec Massonův). V r. 1854 vydal čtyřsvazkovou encyklopedii lesnictví (Encyklopädie der Forstwissenschaft) a další známou knihu Der Waldbau, v níž podrobně zpracoval teorii clonné seče (viz), nazývané proto velmi často sečí Heyerovou. Po
Konias Hugo (1891-1954) - lesník, po ukončení reálky v Plzni vystudoval Vyšší lesnickou školu v Zákupech. Působil nejdříve na velkostatku Colloredo-Mansfelda ve Zbirohu a od roku 1924 jako ředitel panství téhož majitele v Opočně. Opočno pak bylo jeho působištěm až do konce jeho plodného života, po dobu 30 let. Po zestátnění lesů řídil příslušnou jednotku státních lesů a posléze své vědomosti uplatnil ve výzkumné stanici pro pěstování, semenářství a školkařství, která v Opočně v roce 1951 vznikla i jeho přičiněním. Opočenské lesy vytvářely pro rozvinutí Koniasovy praktické tvůrčí způsobilosti mimořádné podmínky, neboť jsou v nich zastoupena téměř všechna středoevropská pásma od lužních až po podhorské smrkojedlové a smrkobukové lesy. Koniasovou největší zásluhou je rozpracování praktických způsobů přeměn smrkových a borových porostů na lesy smíšené, převodů výmladkových lesů na lesy vysoké a pasečných lesů na lesy výběrné. Těmto cílům přizpůsobil i výchovu porostů, techniku zalesňování a provoz lesních školek. Své bohaté zkušenosti uměl předávat začínajícím i starším lesníkům, a tak se Opočno stalo koncem 40. a počátkem 50. let centrem četných exkurzí a kurzů. Své poznatky a názory zpracoval Konias v publikacích: Převody opočenských lesů (1946), Lesní hospodářství (1950 a 1951). Jeho spolupracovníci vydali knihu Zkušenosti Huga Koniase (1956). Konias patří nesporně k nejvýraznějším postavám našeho praktického lesnictví. Po
Konšel Josef (1875-1958) - lesník, na popud tehdejšího olomouckého arcibiskupa vzdal se své kněžské dráhy a přeorientoval se na lesnictví. V r. 1901 ukončil studia na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. Pracoval téměř 20 let v arcibiskupské taxační kanceláři, od roku 1910 jako její přednosta. V r. 1921 se stal ústředním ředitelem arcibiskupských statků, ale už v dalším roce přešel na Vysokou školu zemědělskou (VŠZ) v Brně jako profesor lesní tvorby a nauky o lesních stanovištích. Tam setrval do r. 1938. Po dva roky byl děkanem Lesnické fakulty (1927-28, 1932-33) a pro školní rok 1933-34 byl zvolen rektorem VŠZ. V roce 1938 mu byl udělen čestný doktorát technických věd. Konšel patří k předním tvůrcům moderního českého lesnictví, jehož práce neztratily platnost až do dnešní doby. Platí to o jeho pěstebních zásadách, ale především o jeho vrcholném životním díle Naučném slovníku lesnickém, který tvořil a vydával v letech 1932-1940. Slovník patří dodnes ke stěžejním dílům české lesnické literatury. Shrnuje základní vědní obory tvořící lesnictví a přístupnou formou vymezuje lesnické pojmy. Přispěl tak významnou měrou k tvorbě a stabilizaci české odborné terminologie. Čeština se tím přiřadila k nemnohým jazykům, v nichž taková díla tehdy existovala. Slovník vyšel ve dvou dílech a obsáhl přes 10 tis. hesel a odkazů. Z ostatní Konšelovy publikační činnosti uvedeme alespoň Nauku o lesních stanovištích (1932), Lesnické pokusnictví (1928) a Stručný nástin tvorby a pěstění lesů v biologickém ponětí (1931). Do češtiny přeložil významnou práci A. K. Cajandera: Pojem a význam lesních typů (1927). Pr
Leibundgut Hans (1909-1993) - švýcarský lesník, vůdčí osobnost světového lesnictví druhé poloviny 20. století. Po absolvování studia na lesnickém odboru curyšské Polytechniky (1932) pracoval krátce v praxi (Couvet) a od r. 1934 na Polytechnice v Curychu, nejprve jako asistent a od roku 1940 jako profesor pěstování lesů. V letech 1965-1969 byl rektorem curyšské vysoké technické školy (ETH). Pod jeho vedením nabylo pěstování lesů novou dimenzi - na ekologickém základě. Zvláštní pozornost věnoval studiu lesů pralesovitého charakteru; jeho studie umožňují proniknout do podstaty lesních ekosystémů. Pracoval ve vedoucích funkcích několika mezinárodních organizací, především FAO a IUFRO. Při této činnosti organizoval řadu postgraduálních a doškolovacích kurzů a dalších akcí na pomoc lesům a přírodě v různých částech Evropy, mimo jiné i v bývalém Československu. Naši zemi navštívil několikrát. Vysoce přitom oceňoval kvalitu třeboňské borovice a jesenického modřínu i lužních lesů na jižní Moravě. Je autorem více než 500 odborných publikací, které překračují úzký rámec pěstování lesů a zahrnují komplexní nauku o lese. Za nejvýznamnější dílo se považuje Der Wald - eine Lebensgemeinschaft (1982), které se dočkalo několika vydání. Po
Sigmond Josef (1868-1956) - jeden z českých tvůrců moderního pojetí pěstování lesa; narodil se v myslivně v Hrádku u Plzně. Jeho otec i další předkové byli lesníky a myslivci v plzeňských lesích. On sám se tam jako vedoucí lesní hospodář v roce 1898 také vrátil. Předtím vystudoval plzeňskou reálku a lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské ve Vídni, pracoval ve výzkumném lesnickém ústavu v Mariabrunnu, na velkostatku v Haliči a na hospodářské úpravě lesů v Těšínsku. Za studii o významu kondenzace vodních par v lesní půdě mu byl v roce 1910 na VŠZ ve Vídni udělen doktorát technických věd. Plzeňské lesy vedl po 28 let (do roku 1926). Od roku 1919 až do roku 1936 byl profesorem pěstování lesů a nauky o lesním stanovišti na Vysoké škole zemědělské a lesního inženýrství v Praze. Zúčastnil se též zakládání lesnické fakulty v Brně. Ve své činnosti provozní i pedagogické byl zásadovým zastáncem maloplošného hospodářství a smíšených lesů. Kromě své dizertační práce napsal jen několik drobnějších pojednání (např. Lesní humus, Novodobé směry v oboru pěstování lesa a praktické zkušenosti v nich nabyté - uveřejněno v Lesnické práci, 1929). Pr
Šrogl Karel (1860-1938) - významný český hospodář a ekonom. Narodil se v Hořovicích, reálku vystudoval v Plzni a po dvouleté lesnické praxi u svého strýce Nebeského na statku v Plasích se zapsal na lesnickou akademii v Tharandtu. Studia ukončil v roce 1883. Čtyři roky pak působil na teplickém panství a dalších téměř padesát let (1887-1935) byl ředitelem velkostatku v Račicích na Moravě. Jeho dlouholeté úspěšné působení na jednom místě potvrzuje význam stability personálu pro les. Sám zpracovával pro jím spravovaný celek lesní hospodářské plány, jejichž plnění pečlivě vyhodnocoval a vyvozoval z toho potřebné závěry. Velkou pozornost věnoval také soustavné dokumentaci hospodářské činnosti. Ve své publikační práci se orientoval na ekonomickou tématiku (Lesní úroková míra a hodnota půdy, 1899; O lesní rentabilitě, 1930), na tématiku pěstební a ochranářskou (O vlivu světla na výchovu lesa vysokého, 1885; Pruhové seče obrubní, 1927; Mniška a lesní zařízení, 1923) a těžební (Vysoušení dřeva nastojato za účelem zvýšení jeho trvanlivosti, 1937). V roce 1929 mu Vysoká škola zemědělská v Brně udělila čestný doktorát technických věd. Byl velkým milovníkem hudby (hrál výborně na klavír a flétnu) a výtvarného umění. Pr
Wagner Christof (1869-1936) - významný německý lesník, který po úspěšných výsledcích svého praktického působení v Gaildorfu byl povolán jako profesor nejprve na univerzitu v Tübingen a později ve Freiburgu. Těžiště jeho prací se pohybovalo na rozhraní mezi pěstováním lesů a jejich hospodářskou úpravou. Propracoval a vědecky zdůvodnil obnovní postup obrubnou clonnou sečí, která byla základem pro jeho promyšlený systém těžebních a obnovních postupů. V prostorovém uspořádáni viděl klíč k úspěšnému hospodaření v lese. Zdůrazňoval význam mýtních článků, které definoval jako trvale ohraničené části lesa navenek samostatné, uvnitř s takovým věkovým uspořádáním, aby seče mohly být prováděny pěstebně účelným způsobem. Vnějším rámcem pro mýtní články byly trvalé prostorové hospodářské jednotky - stanovištní pododdělení. K dosažení optimální struktury lesa, ke které směřují všechna hospodářsko - úpravnická opatření, propracoval Wagner systém hospodářských a provozních cílů (všeobecných a pro jednotlivé prostory), které se prostřednictvím vládního nařízení č. 35/1944 Sb. O zařízení lesů a prováděcí vyhlášky k němu č. 539/1944 dostaly i do našich právních norem a do hospodářsko-úpravnické praxe. Ačkoliv se zdálo, že Wagner svým vývojem přechází od pěstování lesů stále více k hospodářské úpravě lesů, on sám tento názor ve svém stěžejním díle Lehrbuch der theoretischen Forsteinrichtung (1928) odmítl a zdůraznil, že "nadvláda hospodářské úpravy lesů nad pěstováním lesů přestává", což prakticky potvrdil svým názorem na nutnost odloučení dobové a prostorové úpravy hospodaření a ponechání pouze dobové úpravy ve sféře hospodářské úpravy lesů. K jeho nejvýznamnějším publikacím dále patří: Der Blendersaumschlag und sein System (1912), Die Grundlagen der räumlichen Ordnung im Walde (1906), Der Neuaufbau der deutschen Forstwissenschaft (1929). Většina jeho publikací dosáhla několika vydání. Po
Wiehl Julius (1847-1917) - významný lesní hospodář a úspěšný propagátor lesnictví, narodil se v Plasích ve staré lesnické rodině. Po ukončení vyšší reálky v Praze absolvoval lesnický ústav v Bělé pod Bezdězem (1866), kde po třinácti letech praktické činnosti čtyři roky vyučoval různým odborným předmětům. Jedenáct let pak byl ředitelem panství Thurn-Walsasiniho a dalších dvacet let vrchním úředníkem liechtensteinského dominia. Potom se těžiště jeho působení přeneslo na Moravu. Z té doby se vysoce oceňuje jeho činnost nejen v hospodářské úpravě lesů, ale i v pěstování. Zaváděl nové prostorové uspořádání lesa, v němž se rozdělovací síť přimykala k terénu a působila tak na zvýšení odolnosti porostů proti živelným pohromám. Zároveň s tím budoval novou síť tvrdých a měkkých lesních cest založenou na ekonomických výpočtech a rozložení mýtních porostů. V pěstební oblasti se zabýval převody pařezin na lesy střední a vysoké a probírkami. Výrazné rysy tohoto jeho působení jsou např. ve Ždánickém lese dodnes patrny. O jeho úspěších jako propagátora lesnictví svědčí stříbrné a zlaté medaile, kterými byly oceněny jeho expozice na výstavách v Praze (1883, 1891) a v Paříži (1900). V roce 1900 založil lesnicko-lovecké muzeum pro zemi moravskou v Úsově. Pr