V důsledku růstu jednotlivých stromů, jejich růstové variability a zvyšujícími se nároky na životní prostor, dochází v lesním porostu k mnoha změnám, které vyjadřujeme jako vývoj porostu. Vývoj porostu souvisí s podmínkami prostředí, ale také s jeho vlastnostmi, které jsou ovlivňovány hospodářskou činností. Především je to druhová, ale i věková a prostorová struktura lesa (v podmínkách ČR ± porosty stejnověké a nesmíšené). Na vývoji lesního porostu můžeme posuzovat jeho nejmarkantnější znaky:

a) počet stromů
b) výškové rozvrstvení stromů
c) tloušťkové rozvrstvení stromů
d) kruhová výčetní základna
e) zápoj
f) zakmenění

ad a) počet stromů na jednotku plochy se s věkem porostu výrazně mění. Počáteční počet souvisí se způsobem vzniku porostu. Porosty vzniklé přirozenou obnovou mohou mít na počátku řádově stovky tisíc ks.ha-1, kdežto porosty vzniklé umělou obnovou (např. sadbou) mají výchozí počty podstatně nižší (řádově tisíce ks.ha-1)
S přibývajícím věkem porostu se počet stromů zpravidla snižuje, a to v důsledku:
ŕ přirozeného prořeďování - samovolná redukce počtu stromů vlivem vzrůstajících nároků stromů na životní prostor, kdy vitální stromy zaujímají dominantní postavení, méně vitální stromy zaostávají v přírůstu, dostávají se do ekologicky obtížných podmínek, které v konečném důsledku způsobují odumření potlačených stromů.
ŕ umělého výběru (těžebního zásahu) - záměrnou (hospodářskou) redukcí stromů v průběhu výchovy, ev. obnovy lesního porostu.
Na konci vývoje porostu je počet stromů podstatně nižší (řádově ve stovkách ks.ha-1) a rozdíly v počtu stromů v porostech vzniklých přirozenou a umělou obnovou prakticky nejsou.

Vývoj počtu stromů:

ad b) Výškové rozvrstvení stromů
Po zapojení porostu dochází k přirozeného výběru (prořeďování), které se projevuje nejprve výškovou diferenciací stromů. Největší diferenciace výšky stromů je v mladých porostech, kdy se v porostu nachází velký počet výškově (vzrůstově) zaostávajících stromů, které ještě neodumřely (nebo nebyly vytěženy). Proto je v mladém porostu více stromů nižších výškových tříd a frekvenční křivka (počty stromů určitých výšek) je výrazně levostranně nesouměrná. V porostech středního věku, kdy došlo vlivem přirozeného výběru (přirozeného prořeďování), nebo úmyslnými hospodářskými zásahy (těžbou) ke značnému úbytku stromů, je tato frekvenční křivka ± souměrná.
Výškový vývoj porostu závisí na výškovém růstu stromů (dřevina) a na stanovištních podmínkách. Proto se výškový růst používá pro bonitování (bonita dřeviny podle výšky a věku ). Výška porostu vyjadřuje míru jeho vyspělosti. Rozlišuje se horní porostní výška (střední výška nejvyspělejších stromů), která je významná zejména v mladých porostech a střední porostní výška (střední výška všech stromů v porostu), která je významná pro porosty středního a vyššího věku.

Stromy určitých výšek lze zařadit do výškových tříd, které v porostu vytváří tři základní vrstvy:

• vrstva spodní (podúrovňová)
• vrstva střední (úrovňová)
• vrstva horní (nadúrovňová)

Rozložení výšek v různém věku porostu:

Během vývoje porostu mohou jednotlivé stromy měnit své zařazení do výškové třídy i do porostní vrstvy. Jde o tzv. jev vzájemné výškové předrůstavosti. Vzájemná výšková předrůstavost je důležitá pro vytváření určité výstavby porostu (ze kterých stromů, resp. dřevin, ze které výškové třídy nebo vrstvy se bude vytvářet budoucí porost)

ad c) Tloušťkové rozvrstvení stromů
Tloušťkové rozvrstvení stromů má podobný průběh jako rozvrstvení výšky, protože existuje úzký korelační vztah mezi výškou a tloušťkou stromu. Také pojem střední porostní tloušťka je vhodnější spíše pro středně staré a starší porosty.

ad d) Kruhová výčetní základna (G) je součet kruhových ploch jednotlivých stromů (g) na ploše 1 ha. Kruhová výčetní základna má velký význam pro objemový vývoj porostu, proto má také značný význam pěstebně produkční. Existují tři druhy kruhových výčetních základen:

• maximální (přirozená)- nejvyšší možná kruhová výčetní základna v určitém věku (období) na určitém stanovišti, v porostech do kterých se hospodářsky nezasahuje.
• optimální- kruhová výčetní základna při které se v určitém období dosahuje nejvyššího možného přírůstu.
• kritická- kruhová výčetní základna, při níž se dosahuje ještě 95% maximálně možného přírůstu.

Snížením počtu stromů dochází zpravidla k podpoře tloušťkového přírůstu a tím i k přírůstu kruhové výčetní základny (záleží na dřevině a věku porostu). Logické je, že tento jev platí pouze v rozmezí určitého počtu stromů (kruhové výčetní základny). Proto se stoupající mírou uvolnění porostu přírůst kruhové výčetní základny stoupá a po kulminaci opět klesá.

Druhy kruhových výčetních základen:

ad e) Zápoj
Zápoj souvisí se způsobem vzniku porostu, s jeho věkem a mění vlivem hospodářských zásahů. Mladé porosty (kultury) nejsou zapojené, nárosty zpravidla nejsou zapojeny po celé ploše. K zapojení porostu dochází až ve stadiu mlaziny, kde může být zápoj přehoustlý (porosty z přirozené obnovy) a plocha korunových projekcí může být několikanásobně vyšší než plocha porostu. V dalším vývoji se zápoj mění přirozeným odumíráním stromů, poškozením nebo odumřením stromů škodlivými činiteli, nebo hospodářskými zásahy. Ve středně starých porostech se již tak přehoustlý zápoj nevyskytuje s výjimkou zápoje vertikálního v porostech různověkých. Zápoj je důležitým pěstebním kriteriem. Z hlediska zápoje se rozlišuje:

• plocha cloněná - celková plocha všech korunových projekcí
• plocha clonná - plocha porostu zmenšená o plochu volných mezer mezi korunami
• úživná plocha - část porostní plochy připadající na 1 strom

ad f) Zakmenění
Zakmenění se v průběhu vývoje porostu příliš nemění. Určité změny mohou nastat např. odumíráním stromů vlivem škodlivých činitelů, zejména potom hospodářskými zásahy. V porostech středního věku nesmí zakme-nění porostů klesnout hospodářskými zásahy pod hodnotu 0.7 s výjimkou zásahů za účelem zpevnění porostu, nebo ve prospěch následného porostu (při obnově). Protože zakmenění úzce souvisí s kruhovou výčetní základ-nouŢvýše, používají se analogické pojmy se stejným významem:

• zakmenění přirozené
• zakmenění optimální
• zakmenění kritické