Rozměry:

Strom dosahující v podmínkách přírodního lesa velkých rozměrů. Výšky 50-60 m, tloušťky kolem 150 cm, objemu i přes 30 m³. Dožívá se 350-400 let. Nejvyšší smrk byl změřen v r. 1864 na Šumavě. Měl výšku 68,9 m, tloušťku 168 cm, věk 585 let a byl zdravý. Nejtlustší  a zároveň s největším objemem byl zjištěn smrk v r. 1882, rovněž na Šumavě. Jeho výška byla 60 m, tloušťka 182 cm a objem 45 m³ při věku 422 let. Těchto vysokých hodnot bylo dosaženo ve vlhkém klimatu smrkobukového vegetačního stupně, ve smíšeném a různověkém lese, kde bývá v mládí tlumený růst v zástinu a kulminace přírůstu se přesouvá do vyššího věku. Délka koruny tvoří minimálně polovinu výšky stromu. V hospodářských smrkových monokulturách dosahují stromy výšek kolem 30 m a věk je dán délkou obmýtí.

Koruna:

Od mládí až do vysokého věku má smrk korunu kuželovitého tvaru. V případě ulomení vrcholu se nejvýše položené větve napřimují a jedna z nich, vyjímečně dvě i více ulomený vrchol nahradí. Tím vzniká tzv. bajonetový kmen nebo vícevrcholový strom. Horské typy mají koruny štíhlé s tenkými zplihlými větvemi nebo naopak široké koruny se silnými odstávajícími větvemi.

Kmen:

přímý, průběžný, úzce kuželovitý, v mládí s hnědou, později červenohnědou hladkou kůrou, která ve stáří přechází v červenohnědou až šedohnědou, šupinatě se odlupující borku.

Dřevo:

není barevně rozlišeno na jádro a běl, ve střední části kmene je vyzrálé dřevo. Celkově je světlé, nažloutlé nebo nahnědlé, lesklé. Letokruhy jsou ostře ohraničené s pozvolným přechodem mezi jarním a letním dřevem v rámci letokruhu. Má drobné pryskyřičné kanálky, které se jeví na podélném řezu jako tmavší svislé proužky

Kořenový systém:

je rozložen do plochy v horních vrstvách půdy a nemá hlavní (kůlový) kořen. Proto bývá v monokulturách půda vyčerpaná a smrk čas to podléhá vývratům. Při horní hranici lesa někdy zakořeňují na zem splývající větve a tak vznikají vegetativně noví jedinci (rozvody). Vyklíčí-li semenáček na shnilém pařezu nebo kmeni, pak po rozpadu shnilého dřeva vznikají tzv. chůdovité kořeny.

Větve:

větve 1.řádu, tj. ty, které vyrůstají z kmene jsou v pravidelných přeslenech. V horní části koruny jsou postavené šikmo vzhůru, ve střední části přibližně vodorovné a v dolní části šikmo dolů skloněné. Konce starších větví bývají obloukovitě prohnuté. Větvení druhého a vyšších řádů je buď deskovité (větve se rozrůstají přibližně v jedné rovině) nebo hřebenité, kdy větve vyšších řádů visí z větví 1. řádu. Mezi těmito typy je celá řada přechodů, kdy větve 2. řádu zaujímají různé úhly mezi vodorovným a svislým postavením. Tomuto typu se říká kartáčovité větvení. Čtvrtým typem je pak větvení všesměrné, věníkovité. Mezi přesleny vyrůstají nepravidelně jednotlivé větve, které jsou však kratší než přeslenové a brzy usychají v důsledku zastínění. Po opadu jehlic je povrch větví drsný od listových polštářků, na které jehlice nasedají. Mladé větvičky jsou lesklé, lysé nebo slabě chloupkaté, hnědavé nebo červenožluté, později hnědé.

Pupeny:

jsou  vejčitě kuželovité, špičaté, světle hnědé, bez pryskyřice. Šupiny pupenů přitisklé, špičaté, spodní kýlnaté.

Jehlice:

jsou 10-20 mm dlouhé, 1- 1,5 mm široké, čtyřhranné, často zploštělé, špičaté, lesklé, tmavě zelené, s málo zřetelnými řadami průduchů. Na zdravých stromech v příhodných podmínkách vytrvávají 10 let i více.

Samčí šištice:

2-2,5 cm dlouhé, stopkaté, červené, po dozrání pylu žluté. Samičí 4-6 cm dlouhé, přisedlé na konci loňských výhonů, červené nebo zelené. Smrky kvetou podle klimatických podmínek v květnu až v červnu.

Šišky:

10-16 cm dlouhé, 3-4 cm široké, převislé. Před dozráním vřetenovité, zelené, načervenalé nebo až fialově červené (hojněji v horách, obvykle časněji raší), po dozrání skoro válcovité, světle hnědé. Dozrávají v září až říjnu v roce opylení, semena  vylétávají v listopadu. Šupiny šišek přibližně kosočtverečné, s různě tvarovaným okrajem , zaobleným, ve špičku protaženým, vykrojeným nebo vroubkovaným. Šupiny se zaobleným okrajem se vyskytují častěji u horských a severských typů.

Variabilita:

se týká jak tvaru koruny, vzrůstu, vybarvení jehlic a jejich velikosti, velikosti a barvě šišek a tvaru jejich šupin, tak také vnitřních vlastností, jako je odolnost, fenologie apod. Ve vyšších polohách jsou brzy rašící, mají červenou barvu nezralých šišek a špatně štípatelné dřevo. V polohách nižších zpravidla pozdě rašící , se zelenými šiškami a měkčím, dobře štípatelným dřevem. Z praktického hlediska se rozlišují ekotypy, lišící se znaky hospodářsky využitelnými, jako je rychlost růstu, sbíhavost kmene, hustota ovětvení.

Rozšíření:

Přirozeně je rozšířen souvisle v severní a severovýchodní Evropě, ve střední a jihovýchodní Evropě ostrůvkovitě. V severních oblastech roste převážně v nížinách, na jihu svého rozšíření v horách. U nás od pahorkatin až po horní hranici lesa, hlavně v okrajových horstvech, méně ve vnitrozemských horských skupinách. Lesnicky byl rozšířen na značná území mimo původní rozšíření.

Ekologické nároky:

Dřevina stinná až polostinná, zvláště v mládí snáší zástin a proto snadno vniká do porostů jiných dřevin. Má vyšší nároky na vlhkost půdy i vzduchu, jinak na půdu a geologické podloží velké nároky nemá. Klimaticky též není náročná, je odolná k mrazům. Nejlépe se jí daří ve vyšších polohách, s ročními srážkami nad 700 mm. Ve středních polohách prospívá na severních svazích, v nížinách na dně údolí, kde je dostatečná vlhkost. Pro dobrý růst a vývoj potřebuje své houbové symbionty (mykorrhizu).

Plodnost:

V porostu začíná smrk plodit v 30-50 letech, jako solitéra již ve 20 letech, na extrémních stanovištích někteří jedinci i dříve.

Semena:

4-5 mm dlouhá, 2 mm široká, kapkovitého tvaru, trojhranná, přičemž třetí hrana je jen naznačena, špička mírně spirálně natočená. Barva tmavohnědá, matně sametová, pod lupou mramorovaná, na straně přiléhající ke křídlu a na špičce světlejší. Křídlo 12-15 mm dlouhé, 5-6 mm široké, světle rezavohnědé a lesklé. Semeno je umístěno ve lžičkovité (poněkud tmavší) prohlubenině křídla, ze které snadno vypadává. Hmotnost 1 000 semen (absolutní hmotnost) je asi 8,8 g.  V 1 kg je přibližně 114 000 semen. Průměrná klíčivost je 80% a vydrží 4 i více let. Průměrná čistota je 90 %, sypavost 3% a podíl plných semen 90%. Semena se mohou skladovat ponecháním ve vyzrálých a proschlých šiškách v suchém prostředí s nízkou, málo kolísavou teplotou. Vyluštěná semena v jutových, zavěšených pytlích, ve vzdušných, chladných a temných místnostech. Nejlépe se skladují ve skleněných, neprodyšně uzavřených lahvích, při snížené nekolísající teplotě, semena však musí být vyzrálá, s vlhkostí 6-8%. Takto si udrží klíčivost 5 i více let. Semena smrku jsou nepřeléhavá.

Síje:

Ve školkách vyséváme smrk na jaře. Aby osivo stejnoměrně vzcházelo, doporučuje se před výsevem jeho máčení a proti houbovým chorobám moření.

Semenáček:

klíčí epigeicky, má obvykle 8 (5-10) štíhlých, vzhůru srpovitě zahnutých děložních lístků, které jsou na průřezu trojúhelníkového tvaru. Ve školce za běžných podmínek vyroste do konce vegetačního období stonek porostlý normálními jehlicemi. Ve vyšších polohách naopak semenáčky náletu v prvním roce další jehlice nevytvářejí. Ve druhém roce se někdy vytváří nepravidelný přeslen větviček. Pravidelné přesleny vznikají zpravidla až od třetího roku.

Sazenice:

Sadební materiál smrku pěstujeme v lesních školkách síjí a přesazováním (školkováním). K výsadbě jsou nejvhodnější buď 2-3 leté sazenice neškolkované (semenáčky) a 3-6 leté sazenice školkované. Školkují se zpravidla jednoleté semenáčky nebo ve vyšších polohách dvouleté. Smrk můžeme školkovat i v létě. Pro vypěstování sazenic s kořenovým systémem krytým v zemině je vhodné použít Nisulovy metody, která spočívá v tom, že se kořeny semenáčků ukládají do zeminy na pruhy fólie z plastické hmoty. Ty se svinou  do válců a kladou vedle sebe na záhony nebo pod PE kryty a takto se dále pěstují. Zpravidla 1-2 leté semenáčky se přesazují do obalů pro pěstování krytokořenného sadebního materiálu. Případné podřezávání semenáčků se provádí 3. rokem po vyklíčení, před začátkem vegetace v dubnu. Jedná se v podstatě o přetnutí bočních kořenů ve vzdálenosti 6-8 cm od kmínku. Sazenice se vyzvedávají ve věku 3/0.

Výsadba:

Pro výsadbu je nejvhodnější sadba jamková. Počet sazenic na l hektar se určuje podle stanoviště a má být minimálně 3-4 tisíce kusů na 1 hektar. Tento minimální počet byl určen z ekonomických důvodů. Z biologického hlediska je to počet malý, uvážíme-li že v náletech a nárostech přirozené obnovy bývá počet jedinců řádově desetitisíce i statisíce na 1 hektar. Jak již bylo uvedeno, větších dimenzí se u smrku dosáhne při jeho tlumeném růstu v zástinu v mládí  a přesunu kulminace přírůstu do vyššího věku. U řídkých sponů se však tohoto efektu nedosáhne. Smrk se pěstuje převážně v monokulturách, a ty nejsou vhodné pro stabilní strukturu porostů. V horských polohách by mělo být jeho zastoupení 50-70%, níže by pak nemělo přesáhnout 30%.  Nejvhodnější příměsí je jedle (10-30%), buk (10-30%), modřín (5%) a v menším množství též   klen a jeřáb. S jedlí vytváří výnosově nejvhodnější kombinaci, buk přispívá ke zlepšení půdních vlastností a stability smrkových porostů. S borovicí prospívá jen na vlhčích stanovištích, s modřínem vytváří cennou směs. Klen a jeřáb přispívají k biologické rozmanitosti a navíc je vysoce ceněno jejich dřevo.

Škodliví činitelé:

se projevují nejvíce v podmínkách jeho nepůvodního rozšíření. V důsledku mělkého zakořenění trpí vývraty, nebo napaden houbami (kořenovník, václavka) způsobujícími hnilobu či zatížen sněhem a námrazou též zlomy. Na těchto škodách se rozhodujícím způsobem podílí vítr. Z hmyzích škůdců je nejnebezpečnější  lýkožrout smrkový, částečně škodí i jiné druhy kůrovců. V mladých porostech a porostech středního věku působí velké škody zvěř. Smrk je velmi citlivý na antropogenní imise a pod jejich vlivem i velkoplošně odumírá, zvláště když se kombinují s jinými škodlivými činiteli. To lze říci i obecně, že škodliví činitelé působí synergicky.

Význam:

Význam smrku ztepilého můžeme hodnotit z několika hledisek. V dnešní době má vzhledem ke svému zastoupení důležitý ekologický význam v krajině. I když jsou smrkové monokultury labilnější než smíšené lesy, jsou naopak stabilnější než zemědělská nebo urbanizovaná a průmyslová krajina. Jeho dřevo je mnohostranně použitelné. Používá se na konstrukce a stavby, vyrábí se z něj nábytek, chemicky se zpracovává a slouží jako palivo. Bezsuké dřevo s pravidelnými a úzkými letokruhy je rezonanční a používá se k výrobě hudebních nástojů. Zdrojem vánočních stromků, ozdobného klestu na vazbu kytic a věnců, ale i klestu k zimnímu krytí choulostivých rostlin jsou převážně smrkové porosty. V okrasném sadovnictví a při ozeleňování se používá mnoha jeho kultivarů. Jsou to např. zakrslé  kultivary s hustým a kompaktním větvením nebo naopak kultivary s redukovaným bočním větvením, kdy vzniká dlouhý nevětvený prýt (hadí smrky). Smrk se špatně množí z řízků (s výjimkou zakrslých kultivarů), ale dobře se roubuje. Dříve se pryskyřice používala k výrobě kalafuny a terpentinu, kůra byla zdrojem tříslovin.