Vývoj přírodního lesa

Lesní ekosystém se nachází ve stavu dynamické rovnováhy. Jedinci tvořící biocenózu se mění, rostou a odumírají. To vše v různém časovém měřítku a s různou periodicitou. V lesním komplexu jako celku zůstávají ukazatele struktury, uvažované z různých hledisek, přibližně vyrovnány. Jsou spojeny s vyrovnáním vnějších vlivů, které není dosavadní struktura schopna přežít (klimatické změny, disturbance, přírodní katastrofy), či s obnovou jeho složek složek na různě velkých dílčích plochách.

Znaky přírodních lesů v našich podmínkách:

1. Vyrovnané a stálé druhové složení lesních porostů.
Přírodním výběrem byly vyselektovány druhy a jejich provenience nejvhodnější pro dané stanoviště, nejlépe lokálním poměrům přizpůsobené. Případné výkyvy způsobené vnějšími vlivy se rychle vyrovnávají a ustaluje se původní zastoupení dřevin.
2. Vyrovnané ekologické podmínky, určující lesní prostředí.
Ty jsou narušovány jen vzácně a při intenzivních vnějších vlivech.
3. Různověkost lesních porostů, daná charakterem obnovy lesních ekosystémů.
Je podmíněna různou dobou dožívání jednotlivých stromů a proměnlivými poměry obnovy.
4. Na druhovém a věkovém složení závisí i výstavba porostu, která se v užším plošném rámci i významně mění, popřípadě zůstává po jistou dobu vyrovnaná.
Z hlediska vývoje lesa je důležité rozmístění jednotlivých stádií a fází po ploše (textura přírodního lesa). Ta je výsledkem předcházející dynamiky a dokládá historii vývoje lesa včetně antropických vlivů. Naznačuje i vztah ke stabilitě (čím je maloplošnější, tím je vývoj pozvolnější a stabilnější, velkoplošná textura naopak indikuje změny náhlejší a méně stabilní les). Obecně platí, že plošný podíl jednotlivého stádia (fáze) odpovídá i časovému podílu na trvání celého vývojového cyklu.

Velký vývojový cyklus lesa

– spojen s katastrofickým rozpadem ekosystému lesa na velkých plochách (např. velkými smrštěmi, požáry, přemnožením některých herbivorů, škůdců, imisemi… )
– na nějakou dobu plocha ztrácí charakter lesa (mění se mikroklimatické i ostatní fyzikální podmínky prostředí, vegetace na tyto změny reaguje – využívá dočasné absence druhů konkurenčně silnějších a využívá volný prostor)
– významná je účast sukcese vedoucí k obnově lesního prostředí, a to až k závěrečnému, klimaxovému společenstvu.

Během této doby je možno rozeznat několik stádií a typů lesa:

– stádium přípravného lesa (přípravný les),

Je spojeno s invazí přípravných, pionýrských dřevin (V jejich životní strategii převažují prvky S- a R- strategie. Jsou relativně odolné vůči extrémům fyzikálního prostředí, méně náročné i na půdní podmínky, vyznačují se rychlým růstem v mládí, častou a bohatou úrodou semen, extenzitou ve využívání životního prostoru (řídký zápoj i kořenový systém) a nižší konkurenční schopností – v našich poměrech to jsou především různé druhy bříz, jíva, osika, na vlhčích stanovištích i olše; borovice a modřín).

– stádium přechodného lesa (přechodný les),

Dřeviny přípravného lesa ovlivňují prostředí natolik, že získává opět charakter prostředí lesního a vznikají podmínky pro obnovu náročnějších dřevin, zpravidla polostinných a stinných (jedle, buk, smrk, javor aj.).
Jedná se většinou o dlouhověké organizmy charakteru C-stratégů. Tyto dřeviny nesnášejí podmínky holé plochy, jsou poškozovány mikroklimatickými extrémy, naopak snášejí relativně vysoké zastínění a konkurenci jiných jedinců. V mládí rostou pomaleji, přírůst kulminuje později a zachovává si vysokou intenzitu i v pozdějším věku. Postupnou obnovou s podrůstáním těchto dřevin pod lesem přípravným tak vzniká les přechodný, zpravidla dvojetážový.

– stádium vrcholného, závěrečného lesa (vrcholný les, klimax).

Dřeviny závěrečného lesa postupně dorůstají a předrůstají přípravné dřeviny a postupně je zcela potlačí. Mění i charakter lesního prostředí od spíše kontinentálního k oceánskému. Opětná obnova přípravných dřevin je až na výjimky vyloučena a probíhá obnova pouze dřevin klimaxových. Klimaxový les je v daných podmínkách zpravidla nejproduktivnější a vyznačuje se maximální akumulací biomasy. Bývá zpravidla i nejstabilnějším typem ekosystému, jaký se v daných podmínkách může vytvořit.

Malý vývojový cyklus lesa

= obnova lesa

Ani klimaxový les není útvarem neměnným. Prodělává cyklický vývoj v rámci tzv. malého vývojového cyklu, obnovujícího jeho strukturu.

Obnova probíhá v rámci tří specifických základních vývojových stádií:

stádium optima

– dochází k vytvoření výškově vyrovnaného porostu, s větší tloušťkovou diferencovaností a zejména s velkými věkovými rozdíly.
– je charakterizováno poměrně malým počtem stromů velkých dimenzí na plošné jednotce lesa, výrazně převládají stromy nejvyšších tloušťkových tříd.
– ztrácí se vrstevnatá výstavba a často se vytváří horizontální zápoj a typická halová výstavba, podobná stejnověkému hospodářskému lesu s horizontálním zápojem.
– na konci tohoto stádia se porost dostává do fáze fáze stárnutí, kdy začínají odumírat jednotlivé stromy a nastupuje první obnova.

Stádium rozpadu

– zásoba a počet kmenů starší generace rychle klesá, zvyšuje se počet a růst generace nové
– porost je ve fázi obnovy.
– rozmístění skupin a jedinců původního porostu a skupin zmlazení porostu nastupujícího je po ploše nepravidelné
– zásoba odumírajících stromů není v plné míře nahrazována přírůstem stromů mladých a někdy výrazněji, někdy méně patrně, klesá.

Stádium dorůstání

– dominance původního porostu klesá, podíl porostu nového se zvyšuje
– zásoba spodní a střední vrstvy rychle roste. Zápoj je stupňovitý až vertikální.
– v tomto stádiu je největší tloušťková, výšková i plošná diferenciace.
– z hlediska staršího porostu (pokud jsou jeho jedinci ještě přítomni) jde o fázi dožívání.
– vývojové cykly jednotlivých generací se překrývají